Lidskost až za hranice pudu sebezáchovy a láskyplný respekt k Písmu jsou vlastnosti, které charakterizují osobnost kněze ThDr. Josefa Miklíka, CSsR. Narodil se 1. března 1886 v Tlumačově a ke své pozdější životní dráze byl bezesporu formován už od dětství. V jeho výchově sehrála hlavní úlohu matka, její vztah k víře a k lidem. K jejímu odkazu se vracel celý život jako k inspiraci i jako k opoře v těžkých chvílích. Láska k ní se nejspíše přenesla do jeho celoživotní lásky k Panně Marii.

Dostalo se mu hlubokého vzdělání nejen na církevních ústavech tuzemských, ale i na papežském Biblickém ústavě a na Karlově Univerzitě, kde dosáhl titulu doktora teologie. Teoretická práce vzdálená skutečným potřebám věřících se však jeho krédem nikdy nestala, i když se po celý život věnoval výuce na teologickém ústavu v Obořišti, kde zastával funkci profesora a později i rektora. Věnoval se také publikační činnosti a seznam jeho děl přesahuje číslovku 1300.

Stěžejní práce:

• Život blahoslavené Panny Marie 
• Umučení Ježíše Krista
• Vzpomínky na mou matku
• Pohádky o Ježíškovi
• Satan na Svaté Hoře
• Vzpomínky z Terezína

Ve svých dílech se soustředil zejména na výklad Písma a obnovení jeho významu v teologii i v životě věřících. Jeho život těžce poznamenala snaha pomáhat potřebným. Pokoušel se zachránit židovskou rodinu MUDr. Richarda Frankla z Dobříše před nacismem.  

Umožnil jim konverzi na katolickou víru a setrval v jejich blízkosti i v době, kdy na ni dolehla tíha nacistické persekuce. Za to byl sám uvězněn - nejprve v Praze na Pankráci, později v Terezíně. Své zážitky z tohoto koncentračního tábora později zpracoval v knize Vzpomínky z Terezína.

 Ke konci republiky požádala mne židovská rodina, abych ji vyučil katolickému náboženství. Jakmile jsem se přesvědčil, že přestupují z upřimné touhy po pravdě, pokládal jsem za svou kněžskou povinnost, abych plnil její přání, a svého kroku jsme nikdy nelitoval. Celá rodina plnila svědomitě své náboženské povinnosti; nezakolísla ani, když její dosavadní souvěrci ji počali pronásledovati, a většina katolíků viděla v jejím kroku jen vypočítavost.

Po krátké době počaly německé úřady řešiti i u nás židovskou otázku a rodina přišla o všecko. Neopustil jsem je ani, když byli posláni do Terezína a hleděl mírniti jejich osud, jak mi jen bylo možno. Tím jsem se ovšem dopouštěl v očích německých úřadů zločinu, který se trestával i smrtí. Věděl jsem to, proto jsem si počínal velmi opatrně. Gestapo tušilo správně, kdo jest asi dobrodincem nenáviděné rodiny, nemělo však dostatečných důkazů, aby zakročilo.

Jakousi předzvěst toho, co mi chystali, zakusil jsme brzy po smrti Heydrichově. V našem klášteře v Obořišti byla vykonána přísná prohlídka, bezvýsledně. Mne doma nezastihli, ležel jse právě ve vinohradské nemocnici; proto mi aspoň vypáčili dveře. Nenašli nic, odcházeli však se slovy: "My ho dostaneme."

Čekali dlouho, konečně se přece dočkali, pomohla jim zrada. Jak jsem se dozvěděl později, byl jsem udán jakýmsi žákem. Co pověděl, nevím. Snad mne zahlédl, když jsme na poště vyplácel balík do Terezína. Nikdy jsem po jeho jméně nepátral, Bůh mu odpusť jeho nepromyšlený čin. Sotva tušil, kolik bolesti mi způsobí.

Druhým, kdo usnadnil gestapu jeho pátrání, byl asi příbramský listonoš. Soudním vyšetřováním bylo dokázáno, že na rozkaz místního vedoucího SD Teufla prohlížel poštovní zásilky a odevzdával německým úřadům podezřelé listy. Od něho dostalo asi gestapo oba dopisy, které jsem poslal z Příbramě židovské rodině do Terezína a které hráli tak důležitou úlohu při mém výslechu. Když byl konán soud nad tímto mužem, nehlásil jsem se za svědka; nechtěl jsem mu svou výpovědí ještě přitížiti.

Gestapo mělo tedy konečně důvod a hned ho použilo. Dne 12. října 1944 doručila mi pošta známkovaný dopis, nic neprozrazovalo jeho odesílatele. Bylo v něm pozvání, abych se druhého dne dostavil mezi 9. a 14. hodinou do budovy gestapa v Bredovské ulici v Praze. Mohl jsem uprchnouti a skrýti se u svých četných přátel na Moravě, a v prvním okamžiku mne taková myšlenka opravdu napadla. Zdržela mne však obava, že bych svým krokem poškodil klášter, jehož jsem členem, a způsobil spolubratřím nepříjemnosti. Proto jsem odjel v pátek dne 13. října do Prahy a kolem jedné hodiny jsem vstoupil do paláce, kde vykrvácelo tolik českých lidí při nelidském výslechu.

Z knihy Vzpomínky z Terezína