STEJNÉ JMÉNO, STEJNÝ ŘÁD, STEJNÁ DOBA, STEJNĚ POHNUTÝ OSUD

Josef Miklík, Josef Konstantin Miklík, Ignác Miklík

Tato podobnost zamotala hlavu mnoha publicistům a genealogům. Všechna tři jména byla komunistickým režimem déle než 40 let zamlčována, jejich díla a osud uvězněny v archivech. Všichni tři Miklíci byli stíháni za své činy a myšlenky buď gestapem, nebo posléze komunistickým režimem. Všichni tři byli redemptoristé. Všichni tři prokázali obrovskou vniřní sílu a odhodlání, nebáli se své myšlenky publikovat a hájit, to i za cenu ztráty vlastní svobody či dokonce života. Rozlišit autory a správně přiřazovat jejich práci začíná na začátku našeho století Ing. František Rafaja, stejným tématem se ve své bakalářské práci roku 2004 zabývá Mgr. Marianna Kudelová. V roce 2017 Mgr. Vít Machek ve své diplomové práci pak jasně vymezuje dílo Konstantina Miklíka.

Tři Miklíci ve zkratce:

Nejstarší z redemptoristického trojlístku, Josef Miklík, je hlavní postavou našeho příběhu. Připravil ke křtu dobříšského lékaře Richarda Frankla a jeho rodinu. Když pak na tuto rodinu dolehla tvrdost německých protižidovských zákonů, Josef Miklík je neopustil. Za to byl v říjnu 1944 zatčen a vězněn zprvu na Pankráci, později v Terezíně. Květen 1945 mu přinesl svobodu. V roce 1947 byl vyznamenán Československým válečným křížem, jeho zdravotní stav se rychle zhoršil a on na podzim roku 1947 zemřel.

Josef Konstantin Miklík - jeho jméno nesmělo být uváděno ve slovnících spisovatelů a filozofů, ani v žádných encyklopediích. Jeho knihy byly vyřazeny z veřejných knihoven. Po únoru 1948 mu hrozilo bezprostřední nebezpečí zatčení a zařazení do některého z rozbíhajících se politických procesů. Jen o vlásek unikl komunistickému vězení odchodem do exilu. Zaplatil za to velmi vysokou cenu: v cizině marně tesknil posledních 18 let života po shledání s nejbližšími a po rodné Moravě. Zemřel - vzdálen tisíce kilometrů od milované vlasti - v Brazílii, kde nalezl i svůj hrob v Rio de Janeiru.

Jeho bratr, Ignác Miklík, zůstal v Československu a dostal se do hledáčku státní bezpečnosti, když se na jeho faře od poloviny padesátých let začali scházet někteří členové rozpuštěného řádu redemptoristů. V srpnu 1961 byl vzat do vazby a odsouzen na 8 roků vězení za podvracení republiky ve skupinovém procesu spolu s Janem Jarošem a dalšími řeholníky , v květnu 1962 byl propuštěn na amnestii. Umírá v roku 1972 v Opavě.

Ignác Miklík

Ignác Miklík se narodil V Žopech u Holešova 27. června 1901 a poměrně záhy po skončení obecné školy se rozhodl vydat po stopách svého bratra Josefa: přestoupil na soukromé gymnázium redemptoristů, byl přijat do noviciátu a teologická studia absolvoval na řádovém učilišti v Obořišti u Dobříše. Na kněze byl Ignác Miklík vysvěcen v roce 1926 a po dokončení bohosloveckých studiích roku 1927 působil jako učitel češtiny, řečtiny a náboženství na řádovém gymnáziu v Libějovicích. Během svojí lektorské činnosti dále studoval a připravoval se na profesorskou zkoušku. V libějovickém gymnáziu učil až do jeho zrušení a zabrání celého kláštera německými úřady v roce 1942, poslední léta zároveň spravoval poutní místo Lomec nedaleko Libějovic. Po dalších dvou letech samostatného působení v duchovní správě na Lomci přišel na počátku roku 1945 rozkaz gestapa toto místo opustit a P. Ignác Miklík se přestěhoval do Obořiště, kde vyučoval hebrejštinu- místo ThDr. Josefa Miklíka, poslaného do koncentračního tábora v Terezíně. Po skončení války byl nejmladší Miklík u obnovy redemptoristického gymnázia v Libějovicích, ale už počátkem roku 1946 byl povolán zpět do studentátu v Obořišti, kde byl ustaven sociem (tzn. pomocníkem) rektora, a dostal tak na starosti všechny obořišťské studenty, a navíc přednášel apologetiku a liturgiku. V roce 1947 byl jmenován představeným domu v Libějovicích. Po zrušení kláštera po dvou letech byl na žádost českobuďejovického biskupa Josefa Hloucha uvolněn provinciálem Františkem Suchomelem do duchovní správy na místo administrátora farnosti Rudolfov u Českých Budějovic. Jelikož při výkonu této funkce nepobýval v klášteře, ale na faře v Rudolfově, nebyl zahrnut do Akce K a tím se vyhnul prvním opatřením proti řeholníkům. Během svého působení v Rudolfově se Ignác Miklík dostal do hledáčku státní bezpečnosti, když se na jeho faře od poloviny padesátých let začali scházet někteří členové rozpuštěného řádu redemptoristů. V srpnu 1961 byl vzat do vazby a odsouzen na 8 roků vězení za podvracení republiky ve skupinovém procesu spolu s Janem Jarošem a dalšími řeholníky, v květnu 1962 byl propuštěn na amnestii. Poslední léta svého života působil v Opavě v kostele řeholních sester při sociálním ústavu Marianum, kde také 4.9. 1972 zemřel.

Bibliografie :

U Srdce Matčina

Josef Konstantin Miklík

Narodil se 21.3. 1895 v Žopech u Holešova jako třetí z osmi dětí, v chudé rodině malorolníka. Navštěvoval klasické gymnázium postupné v Kroměříži, Olomouci a Příbrami, v letech 1916-1921 vystudoval teologii na teologickém řádovém učilišti redemptoristů v Obořišti u Dobříše a v roce 1920 byl vysvěcen na kněze. Už tenkrát si připojil ke svému rodnému jménu jméno Konstantin. Od roku 1921 působil tři roky v duchovní službě a od roku 1924 vyučoval v Obořišti. V letech 1925-1927 studoval na pražské Karlově univerzitě a jako hospitant navštěvoval Státní archívní školu. Současně byl od roku 1926 řádným posluchačem Svobodné ukrajinské univerzity v Praze. V roce 1927 přešel na pražskou Německou univerzitu, kde složil zkoušky předepsané pro středoškolské učitele filozofie, pedagogiky a zeměpisu. Po ukončení univerzitních studií působil jako kněz v pražské arcidiecézi a současně jako externista vyučoval v Obořišti filozofii dějin a církevní právo, později přednášel křesťanskou filozofii a fundamentální teologii na arcibiskupském učilišti v Praze. Ačkoliv se netěšil pevnému zdraví, překvapoval své okolí nesmírnou činorodostí a aktivitou. Byl členem Svatováclavské ligy, předsedou poradního sboru českého episkopátu pro věci katolického rozhlasu při Katolické akci, sekretářem pražské provincie redemptoristů, řídil náboženské vysílání Československého rozhlasu. Kromě mnoha rozhlasových vystoupení absolvoval desítky přednášek při nejrůznějších příležitostech.

Působil v redakcích několika časopisů, přispíval do četných katolických periodik, někdy pod různými pseodonymy. Vzdělaný, jazykově znamenitě vybavený intelektuál svými příspěvky spoluutvářel filozofický profil revue Řád. Pro jeho publikace je typický překvapivě široký tématický záběr, bystré, logické rozbory zkoumaných jevů a odmítavý postoj k zaběhnutým myšlenkovým klišé. V letech 1931 - 1948 vydal více než dvacet knih různých žánrů. Pozoruhodným se ukazuje jeho postřeh o demokracii, v rozhovoru s redaktorem studentského časopisu Jitro:

Měl jsem v čerstvé paměti všechno to bláznění a třeštění novin nejrozmanitějších politických odstínů, viděl jsem, že to vyhrály strany, jejichž listy nejvíc lhaly a nejvíce slibovaly, poznal jsem, že národ voličů je naprosto neschopen rozumně a střízlivě pozorovat věci. (...) Když jsem si k tomu uvážil celou tu hrůzovládu stranických aparátů, s jakou ovládají hejna a stádce příslušníků stran, veškerou korupci a všechnu libovůli lidí, majících moc nebo peníze, všechnu tu soustavnou nespravedlnost a pečlivé podporování všech možných nespravedlností-měl jsem konečně jistotu, že demokracie, jak ji u nás uzákonili, je jednou z nejhorších potvorností!

Josef Konstantin Miklík se nespokojuje pouze s kritikou, v Knize o dobrém zřízení státu navrhuje vylepšení systému, tzv. nookracii. Tu analyzuje historik Jiří Hanuš jako jakýsi utopický výstřelek s fantastickými požadavky. Spisovatel a novinář Karel Schulz ve své recenzi konstatuje, že Miklík knihu zahajuje ostrou a nic neomlouvajíci kritikou demokracie, což samo sebou jest již schopné zastrašit čtenáře, zvyklé přežvykování myšlenek již dávno patentovaných, kdykoliv se slovo demokracie vysloví. Jeho kritika je podrobná, a co je největší hrůzou jeho odpůrců, je to kritika filozofická. (...) Jasně a zřetelně, s nesmírnou logickou čistotou ukazuje na to, na čem demokracie stojí a v čem se ztrácí.

Život v exilu

Katolická církev v naší zemi v době po druhé světové válce zakoušela novou situaci. Přestože se církevní i političtí představitelé zprvu ujišťovali o vzájemné spolupráci, některé vládní reformy nepříznivě ovlivňovali život církve a její činnost. Přes marné protesty biskupů proběhly pozemkové reformy, které zabraly veškerý hospodářský majetek církve, byly zrušeny církevní školy, omezovány zasvěcené svátky a zaváděny pracovní neděle. Váhavý odpor biskupů a především laxní přístup představitelů lidové strany k represivním krokům vlády vůči církvi Josefa Konstantina rozladil natolik, že se počátkem roku 1948 odhodlal k provokativnímu činu a napsal všem ordinářům důrazný list o právech a povinnostech biskupů v kodexu. Podle svědectví P. Buňáta, měl být na základě Miklíkova listu formulován list československých ordinářů tehdejší komunistické vládě. Generální představený redemptoristů, Leonard Buys, psal v únoru 1948 Miklíkovi dopis, ve kterém žádá jeho přítomnost v Římě v dubnu a květnu toho roku za účelem společného jednání v důležitých záležitostech kongregace. Usuzujeme, že společné jednání se mohlo týkat připravovaného misijního poslání. Jelikož však mezitím byly uzavřeny státní hranice, musel opustit republiku ilegálně. Předpokládáme, že odchd Konstantina z Československé republiky byl krom logického vyústění nastalé situace, kdy hrozily represe ze strany totalitního režimu, zároveň odpovědí na vystávající potřebu nového poslání. První pokus o zdolání státní hranice 10.března 1948 se nezdařil. Pražský redemptorista Josef Miklík a kapitán západní armády v záloze byli zadrženi jednotkou pohraniční stráže na vlakovém nádraží v Certlově pro podezřelý pohyb v hraničním pásmu. Následoval výslech v Českých Budějovicíc, dle kterého neměli v úmyslu překročit státní hranice, ale směřovali do kláštera cisterciáků ve Vyšším Brodě, kam chtěl údajně František Rochla vstoupit. Miklík mu měl svým vlivem zajistit dobré přijetí. Po třech dnech byli propuštěni na svobodu. Miklíkovi i Rochovi muselo být jasné, že tato příhoda na ně strává pozornost bezpečnostnćh složek. Proto neotáleli, po patnácti dnech svůj pokus opakovali a napodruhé se jim tajný únik z vlasti povedl.

Stejně jako během působení v pražském klášteře, kdy býval Miklík často na cestách, také po opuštění vlasti jeho nohy nezaháleli. Miklíkovo putování záhy po emigraci bylo určováno především základními životními potřebami. Musíme si uvědomit, že koncem čtyřicátých let dvacátého století bylo Němcko v důsledku války v těžké hospodářské situaci. Jídlo bylo rozdělováno na základě potravinových lístků, které přistěhovalci pochopitelně nedostávali. Miklík byl tedy odkázán na pomoc utečeneckých táborů, případně u řeholních komunit, u kterých pobýval. V Německu Miklík čekal přibližně tři měsíce na vyřízení víza do Francie. Nejprve u milosrdných sester v Mnichově a byl tak zesláblý z podstoupené cesty, že nebyl schopný přijmout nabízené provizorní kněžské místo. O té době později v jednom z dopisů píše:

"Měl jsem dost hladu u milosrdných sester a ony měly dost hladu se mnou."

Po nabrání nejnutnějších sil se odebral do utečeneckého tábora v Burgu, odkud po získání víza v červnu 1948 odcestoval do Paříže. Ve Francii se Josef Konstantin setkal s mnoha krajany a byl by zde rád zůstal, neboť lidé byli velkorysí a štědří, životní podmínky však mnohem těžší. Kvůli veliké bídě a pro přednostní pověření od generálního představeného kongregace zřídit české a slovenské rádiové vysílaání ve Španělsku zažádal o vízum do této země. Do Madridu se Miklík dostal v polovině září 1948. Zde usiloval o splnění úkolu zřídit katolické vysílání i přes to, že mu vytýkali zanedbávání duchovní péče o české a slovenské uprchlíky. Přestože nebylo Španělsko druhou světovou válkou tak poznamenáno jako Německo a Francie, Miklík zde prožívá velmi těžké období. Nejtěžší pro něj bylo nepochopení a nedostatek podpory od redemptoristických spolubratrů. V důvěrném dopise generálnímu představenému čteme:

Myslel jsem si, že v kongregaci je větší bratrská láska, ale je sotva dostačující. Toto omlouvá zvláště ty, kteří pod vší tuhostí řádu, jsou bez citu, bez srdce, bez lidskosti.(...) My Češi a Slováci jsme jinak přijímali pronásledované, až na to někteří doplatili.

Tyto těžké okolnosti pobytu ve Španělsku vedly Miklíka dokonce k úvahám o návratu do vlasti. Již vydané povolení pro československé vysílání v Madridu bylo vzápětí odvoláno, Miklík v tom tuší zásah členů místní redemptoristické komunity a je zklamaný Španělskem, od kterého tolik očekával. Vedle toho je trápen mnoha nemocemi a hledá možnost úniku. Od provinciála Františka Suchomela sice dostal roku 1949 povolení bydlet v exilu mimo redemptoristické koleje, ale on se pobytu v komunitě nechce cela vzdát. Protože ve španělských redemtoristických společentsvích by Miklíka přijali jen pro misionářskou nebo učiteskou činnost, nepřestává v něm hlodat myšlenka na další cestu. Ze Španělska odplouvá Miklík v roce 1950 společně s Mons. Adofem Němcem do Brazílie. Jeho prní pobyt v Brazílii příliš dlouho netrval, již 18. srpna 1951 nacházíme písemnou zprávu generálnímu představenému redemproristů z lincolnské diecéze v USA, že Miklík sídlí v dané době na americké adrese ve městě Lincoln ve státě Nebrasca. Zde přibližně rok pracoval jako kancléř na biskupské kurii u linkolnského biskupa Ludvíka Kučery, potomka českých imigrantů, na jehož popud se vrátil do Brazílie.

Lituji jen, že jsem se dal zlákat od biskupa Kučery jít zase pryč sem do Brazílie (...) u něho jsem už mohl pak zůstat na penzi až do smrti nebo do návratu.

Tak jako při svém prvním pobytu v Brazílii, zůstal Josef Konstantin nejprve u Mons. Adolfa Němce. Protože chtěl žít v komunitě, přestěhoval se po nějaké době do koleje redemptoristů v Rio de Janeiro. Zdejším řeholníkům vypomáhal svou službou až do roku 1959, vyjma druhé cesty do USA podniknuté v roce 1954. Horké brazilské počasí však Miklíkovi nesvědčilo, a proto usiloval o návrat do Evropy. Psal tedy na rakouský konzulát, aby mu bylo umožněno přijmout kněžské místo v Rakousku, poblíž československých hranic. Tyto jeho žádosti však zprvu zůstávali bez odezvy, i přes velkou Miklíkovu snahu a množství vynaložených prostředků.

Do vytouženého Rakouska se dostal v roce 1959 za pomoci P. Buňáta. Pro slabnoucího Miklíka byla tato cesta právě tak náročná jako útěk z Československé republiky. V Rakousku Josef Konstantin působil u sester v klášteře sv. Josefa v Kemmelbachu u Ybbsu, sto kilometrů od Vídně. Zde jej také navštívil jeho dlouholetý přítel Leo Gruber. Po půlroce tamnějšího působení byl Miklík přestěhován do kláštera nedaleko v Hinterbrühlu u Vídně. Přestože u sestry v mnohém vyšly vstříc, trpěl Josef Konstantin v Rakousku samotou. Rakouský kraj Miklíkovi připomínal rodnou Moravu. Uvědomoval si, že vyhnanství je mu údělem do konce života a rád by jej dožil v Evropě. Skromné podmínky v rakouském klášteře a ubývající prostředky však přivedly Miklíka k myšlence vrátit se do kláštera v Brazílii. V dopise manželům Grubrovým píše:

Pokud se týče Brazílie, je to pro Čecha zem nejpřijatelnější skoro po každé stránce. A Brazilec rozumí Čechovi nejlépe, právě tak jako Čech Brazilcovi. Je to arci řečeno povšechně, ale i vy dva, kdybyste pobyli v Brazílii šest let jako já, a pak to zkoušeli jinde, vždy byste se vrátili do Brazílie.

Po svém odchodu z kláštera sester v Hinterbrühlu Miklík navštívil rodiu svých přátel Grubrových v Mnichově. Krátkodobě pak pobýval v různých evropských klášterech redemptoristů, zvláště v Rakousku, Španělsku a Francii a snažil se zde najít vhodné místo na dožití. Ježto se žádné vhodné místo nenašlo, vrátil se v únoru 1963 definitivně do Brazílie. Se svojí poslední cestou do Evropy měl velmi mnoho výdajů, proto přijal dva kaplanské úvazky, což bylo velmi vysilující. Během půl roku této služby byly jeho zdravotní potíže stále citelnější, proto nan doporučení svých spolubratrů navštívil lékaře, který rozhodl o jeho umístnění do léčebného sanatoria.

Josef Konstantin Miklík zemřel 31. prosince 1966 v Rio de Janeiro ve věku 71 let. Jeho ostatky byly později převezeny do města Juiz de Fora, ležícího stopadesát kilometrů od Rio de Janeiro, a uloženy na místo věčného odpočinutí redemptoristů.

Bibliografie :

Pekařův sv. Jan Nepomucký
Masaryk a Pekař o smyslu českých dějin
Kniha o dobrém řízení státu
Poznání. Milenci, Manželé, Umírající
K svobodě bádání
K přesnosti myšlení
Balmesův katechismus základních pravd
Theologie dějin
Pracovní smlouva

Redemptoristé

Počátek Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele - redemptoristů se datuje k listopadu 1732, kdy byl sv. Alfons Maria de Ligouri s několika druhy po svých předchozích misijních aktivitách poslán biskupem Falcojou do Scala u Amalfi v Neapolském království v jižní Itálii. V okolí pobývali chudí pastýři, kterým nikdo nehlásal Boží slovo a Alfons se svými druhy se této služby ujal. První společenství se zanedlouho téměř rozpadlo, ale Alfons pokračoval v horlivé apoštolské práci mezi nejchudšími, nalezl brzy nové pomocníky a roku 1749 dosáhl schválení kongregace od papeže Benedikta XIV. I přes mnohé obtíže a nepřátelství se kongregace šířila. Zprvu pouze v italských zemích a od roku 1786 též v zaalpských oblastech, především zádluhou Klementa Maria Hofbauera, rodáka z Tasovic na Moravě a jednoho z prvních neitalských redemptoristů. Teprve roku 1820, krátce po Klementově smrti, bylo redemptoristům povoleno působení v rakouských zemích.

V Čechách začíná život kongregace od roku 1855, kdy byl založen první dům redemptoristů v Koclířově u Svitav, a jen o rok později začínají misionáři svou činnost v Praze na Karlově. Obé komunity počínající své působení v české kotlině později změnily místo: v Praze se redemptoristé již roku 1869 stěhují do bývalého kláštera theatinů s kostelem sv. Kajetána na Malé straně a z Koclířova na sklonku 19.stol. do blízkých Svitav, kde vystavěli nový klášter s kostelem sv. Josefa. Mezitím se však počet klášterů v Čechách a na Moravě rozrostl na sedm; za zmínku stojí především dvě mariánská poutní místa, která byla svěřena kongregaci, totiž Svatá Hora u Příbrami a Králíky, a také kolej Července u Litovle, která se stala východiskem misií pro Moravu, Slovensko i Polsko.

Všechny koleje byly součástí rakouské provincie redemporistů a obsazovány byly českými nebo německými redemptoristy podle jazyka obyvatel kraje, ale veškeré formační domy byly pouze německé, což mělo za následek nedostatek česky mluvících misionářů. Proto obyvatelé českých klášterů usilovali o založení českého juvenátu /řádového gymnázia redemptoristů/, jehož první třídy byly otevřeny při koleji v Července u Litovle roku 1886. Rostoucí počet českých studentů nejen potvrzoval oprávněnost tohoto kroku, ale i podněcoval myšlenku na osamostatnění českých domů. V dubnu 1901 se dělí povincie na vídeňskou a pražskou. Pražské provincii byly přiděleny tři domy: kolej v Praze, která byla určena za sídlo provinciála a noviciátu řádu, kolej s mariánským poutním místě na Svaté Hoře a kolej v Července s českým juvenátem. Ostatní domy na dnešním českém území byly ponechány vídeňské provincii, neboť jejich osazenstvo i lid v okolí byly převážně německy mluvící.

Záhy po vzniku pražské provovncie byly zakládány další koleje a provincie se začala rychle rozrůstat. Nejprve bylo roku 1902 zřízeno teologické řádové učiliště z bývalého kláštera pavlínů v Obořišti u Dobříše, o rok později postaven v Bílsku nedaleko Litovle nový dům pro novicát, pro který se prostředí pražské koleje ukázalo jako nevhodné. V roce 1921 byla byla k pražské provincii přičleněna kolej v Českých Budějovicích, čímž bylo splněno přání českobudějovického biskupa i obyvatek města. Zároveň byly ostatní německé domy v českém pohraničí sdruženy ve viceprovincii svitavskou a podřízeny pražské provincii. V důsledku odsunu německého obyvatelstva po druhé světové válce byly i tyto domy postupně obsazovány českými redemptoristy; počet jejich členů kongregace rostl až do násilného přerušení jejich činnosti v dubnu 1950.

Posláním řádu redemptoristů je strarost o spásu duší těch nejopuštěnějších z lidí: hlásání Krista především obyvatelům venkova a opuštěnému a chudému lidu v městech. Hlavním prostředkem k tomu má být konání lidových misií, dávání exercicií a kázání. Vedle toho má ke spáse duší přispět i vědecká práce v teologických teologických oborech, které se na poli morální teologie věnoval již zakladatel kongregace sv. Alfons. Ve farnostech směli redemptoristé pouze vypomáhat, ale nebylo jim dovoleno přijímat fary ani funkce v duchovní správě.

Před 2. světovou válkou pražská provincie patřila s téměř 300 členy mezi nejsilnější na světě.

Roku 1950 byli komunisty zatčeni dva význační členové kongregace - P. Ivan Mastiliak a P. Jan Blesík, kteří byli ještě téhož roku při monstrprocesu se členy řádů odsouzeni k mnohaletému žaláři. Kvůli pronásledování církve a zákazu společného života v klášterech kongregace zestárla; v roce 1989 měla ještě asi 120 členů, v současné době je však v ČR méně než 30 redemptoristů.